Názov: Krvavé země - Evropa mezi Hitlerem a Stalinem

Autor: Timothy Snyder

Za Stalinovy a Hitlerovy vlády bylo na Ukrajině zabito víc osob než kdekoli jinde v krvavých zemích, v Evropě i na celém světě.
Ve městech sovětské Ukrajiny panoval hlad daleko horší než v kterémkoli městě západního světa. V roce 1933 tu hladomoru podlehly desetitisíce obyvatel.
Hromadný hladomor z roku 1933 byl důsledkem první pětiletky, uskutečněné v letech 1928-1932.

V tomto období převzal Stalin kontrolu nad vedením strany, prosadil politiku industrializace a kolektivizace a objevil se rovněž v roli děsivého otce utlačených obyvatel. Nahradil trh plánováním, z rolníků nadělal otroky, pustiny Sibiře a severního Kazachstánu proměnil v síť koncentračních táborů.

V důsledku jeho politiky byly desetitisíce lidí popraveny, statisíce zahubeny vyčerpáním a miliony obyvatel se potácely na pokraji smrti vyhladověním.
Při zásahu proti kulakům tedy nebylo zastřeleno 79 950 lidí, nýbrž pětkrát tolik. Do konce roku 1938 příslušníci NKVD popravili při plnění rozkazu 00447 podle dostupných údajů 386 798 sovětských občanů.
V letech 1937 a 1938 zastřelilo pouhých dvanáct příslušníků NKVD v Butovu u Moskvy 20 761 osob.
V letech 1937 a 1938 bylo v nacistickém Německu odsouzeno k trestu smrti 267 osob, kdežto jen v rámci operace proti kulakům bylo v Sovětském svazu odsouzeno k smrti 378 326 osob.
V letech 1937 a 1938 bylo čistě na základě etnické příslušnosti zastřeleno asi čtvrt milionu sovětských občanů.
Hitler chtěl udělat z Německa „nejsoběstačnější stát na světě", a k tomu nebylo zapotřebí porazit Británii, nýbrž Sovětský svaz. V lednu 1941 sdělil velení armády, že „nezměrné bohatství" Sovětského svazu promění německý stát v „nedobytný".  
Mrtvá těla byla po masakru vyzvednuta a spálena na hranicích, nehořlavé kosti byly rozemlety na prášek a promíseny s pískem.
Přežila jediným způsobem, jakým to tehdy bylo myslitelné: jakmile padly výstřely, vrhla se do rokle a předstírala, že je mrtvá. Snesla tíhu Němce, který se prošel po jejím těle, a nehlesla, ani když jí jeho boty dupaly po prsou a po ruce, „jako bych už nic necítila“.

Když ji zasypali hlínou, dokázala si vyhrabat životodárný otvůrek. Pak uslyšela  nějaké maličké, jak volá maminku, pomyslela na a vlastní děti. Začala na sebe mluvit: ,,Vstaň, Dino, a utíkej. Běž k dětem." Možná ta nabádavá slova něco změnila - tak jako předtím slova, jež jí pošeptala vlastní matka, ležící teď někde hluboko pod ní. Vyhrabala se ven a tiše se odkradla.
Rumunsko vyhladilo kolem tří set tisíc Židů.
Dennodenně zabili Němci ve druhé polovině roku 1941 víc Židů, než kolik jich zahynulo při pogromech za celou epochu ruského carství.
Partyzánský boj byl (a je) chápán jako ilegální, neboť je v rozporu s konvencí, podle níž uniformované armády vyvíjejí akty násilí proti sobě, nikoli proti okolnímu obyvatelstvu. Teoreticky sice partyzáni brání civilisty před nepřátelskými okupanty, v praxi se však musejí podobně jako okupanti živit tím, co civilistům odeberou. Protože se obvykle skrývají v jejich řadách, přitahují - a často záměrně -  na civilní obyvatelstvo pomstu okupačních sil.
Počátkem roku  1942 působilo v Bělorusku podle sovětských hlášení asi třiadvacet tisíc partyzánů, do května, kdy byl zřízen Ústřední štáb, se tento počet zhruba zdvojnásobil a do konce roku vzrostl opět o dvojnásobek.
Partyzánské vzdory občasně přinášely civilnímu obyvatelstvu Běloruska operace na účinnosti Židům i Nežidům, nevyhnutelné útrapy. Když sovětští partyzáni zabránili venkovanům v dodávkách potravin pro Němce, téměř jistě tím bylo zaručeno, že Němci tyto rolníky odpraví. Rolníka zastrašila sovětská zbraň - a poté ho zabila německá.
Němci vytáhli do boje a zabíjeli ve válce miliony „podlidí", jen aby dováželi jiné miliony „podlidí", kteří pak museli v Německu vykonávat práci, jakou by byli mohli Němci doma vykonávat sami, ovšem kdyby právě nezabíjeli „podlidi“ v jiných zemích. Přínos této akce vyjma masového vraždění za hranicemi státu spočíval v tom, že se Německo stalo nejslovanštější zemí ve svých dějinách.
Za německé okupace zahynulo asi 5,4 milionu Židů.
"Poslední etapou vysídlení,“ jak si poznamenala jedna obyvatelka ghetta, „je smrt.“
Poláci museli zvažovat současnou německou okupaci ve světle hrozby budoucí okupace sovětské.
Při tažení na Berlín používala Rudá armáda na východním území Říše metodu, která byla ve své jednoduchosti strašná: vojáci znásilňovali německé ženy a brali muže (a také některé ženy) do zajetí na nucené práce.
Sovětští vojáci znásilňovali ženy také v Polsku, Maďarsku, a dokonce i v Jugoslávii, z níž měla komunistická revoluce učinit sovětského spojence.
Němky často páchaly sebevraždu nebo se o ni pokusily, aby unikly znásilnění či hanbě, která s ním souvisela.
Sovětské tanky znovu a znovu najížděly do kolon německých civilistů a jejich vozů. Eva Jahntzová vzpomínala, co se pak dělo: „Pár mužů zastřelili, ženy znásilnili, děti zbili a odtrhli od matek." Grass, který takovou scénu zahlédl coby voják Waffen-SS, napsal: „Vidím křičet ženu, ale neslyším její křik."
Do konce roku 1947 opustilo Polsko asi 7,6 milionu Němců: zhruba polovinu tohoto počtu tvořili uprchlíci před Rudou armádou, druhou polovinu odsunutí.
Za druhé světové války zahynulo víc sovětských občanů než příslušníků jakéhokoli jiného národa v kterékoli známé válce v dějinách.
V pokračování knihy, v mistrovském románu Život a osud, nechal autor nacistického vyšetřovatele uvažovat o budoucnosti: „Dnes vás děsí naše nenávist k Židům. Zítra možná našich zkušeností sami využijete.“
Každá velká válka nebo masové vraždění začínaly ve dvacátém století tím, že o sobě agresoři či pachatelé nejprve tvrdili, že jsou  nevinní a že se stali obětí křivdy.
Přibližný počet obětí politiky záměrného masového vraždění, prováděné nacistickým Německem a Sovětským svazem v krvavých zemích, činí čtrnáct milionů osob. Krvavé země definuji jako území podrobená mezi léty 1933 a 1945 jak německé, tak sovětské moci a politice masového vybíjení obyvatelstva, která s těmito režimy souvisela.